O hledání ohně, křehkosti skla a propojení hemisfér
Tentokrát jsem se vydala na výpravu za tajemstvím skleněných vinutých perel. Pojďte se seznámit s úžasným kreativním postupem, ve kterém vládne oheň a kde se z barevných skleněných tyčí rodí malá 100% originální umělecká dílka.
Tuto techniku jsem si vždycky chtěla vyzkoušet, takže když jsem se na jedné akci náhodou potkala s paní Kateřinou Orlíčkovou (ateliér Šperky KLAUDY-E), která vyrábí překrásné cínované šperky s polodrahokamy a skleněnými perlami a také pořádá zážitkové workshopy, neváhala jsem.
Co se dělo na workshopu vinuté perly
Odehrával se v útulném malém ateliéru/dílně v Heřmanově Městci. Na okně se blyštily hotové skleněné perly, různě barevné a silné skleněné tyče vypadaly tak trochu jako z jiného světa. Na zemi stál keramický hrnec a z něco trčely jakési kovové špejle.
Byly to mandrely (nerezové tyčky různých průměrů, na které se perla navinuje), na jejichž druhém konci lehce ponořeném v sopečném popelu chladly skleněné perly od posledního tvoření.
Bylo to velmi příjemné místo nasáklé tvůrčí energií. S přátelským úsměvem paní Orlíčkové jsem si tam za chvilku připadala jako doma.
Co je k výrobě skleněného korálku potřeba?
Na stole byl umístěn hořák s ochranným sklem, odkládací stojan pro nahřívání skleněných tyčí (připomínal mi trochu hřeben) a pak také mandrely a barevné skleněné tyče různých průměrů. Silnější na „základ“ korálku, slabé na dekorování. Pod stolem byla umístěna plynová bomba a kompresor na vzduch. Vedle stolu zmíněný hliněný hrnec se sopečným popelem.
Takže, co s tím vším:
1.
Mandrela se musí na konci nejprve opatřit speciální hmotou (kaolinem), která zabrání, aby se na ní roztavená sklovina přilepila. Hotová perla by jinak nešla sundat. Toto se musí připravit pár hodin předem, protože to vyžaduje nějakou dobu schnutí.
2.
Nastavení hořáku – Tak to je samostatná VĚDA. Jenom zapálit plyn by nestačilo, tak se k plamenu „připouští“ ještě vzduch, který zvýší jeho výkonnost a umožní zkorigovat i jeho směr (místo nahoru, dopředu).
Poměr plynu a vzduchu se ladí tak dlouho, dokud plamen nesměřuje vodorovně a téměř není okem viditelný (pouze jako lehce namodralý proud vzduchu). Naštěstí je alespoň trochu slyšet :).
A tím se dostávám k prvnímu úskalí této techniky. A to je zásadní bezpečnostní riziko! Když se hořák nastaví na teplotu, která dokáže tavit sklo, PŘESTANE BÝT PLAMEN VIDĚT.
Příroda nám dala schopnost mít se na pozoru před otevřeným ohněm – tak nějak tušíme, že bychom se mohli spálit, ale když plamen není vidět, člověk snadno zapomene, že by si měl držet odstup. Lektorka tuto vlastnost plamene několikrát zdůraznila a i během celého workshopu mě stále hlídala.
Vzhledem k tomu, že se během celého procesu výroby několikrát přehazují skleněné tyče nebo nástroje z jedné ruky do druhé, člověk se musí mít opravdu na pozoru.
Přehazování mandrely a natavené skleněné tyče se tak odehrává trošku nezvykle obloukem v bezpečné výšce nad plamenem, ale zase ne tak vysoko, aby to odnesl obličej, kdyby sklo perly teplotním šokem prasklo.
Poznámka: Musím se přiznat, že jsem měla občas cuky natáhnout se pravou rukou pro skleněnou tyč, která se ale nahřívala z levé strany – naštěstí jsem si vždy uvědomila, jak by tahle nepozornost mohla bolet.
3.
Výběr tyče. Skleněné tyče se liší nejen svým průměrem a barvou, ale i teplotou tavení. Složení skla také ovlivňuje výslednou barvu perly. Některá skla mění svoji barvu po zahřátí.
V prvním případě jsem použila čirou růžovou – ta zůstala po zchladnutí stále čirá. Zato čirá žlutá však naprosto změnila barvu – za to ale spíše mohla zvolená technika, kterou jsme použily (vysvětlím dále). Takže i výsledek po zchladnutí může být velmi překvapující.
Hořák nastavený, barvy vybrány a jde se tavit!
4.
„Studené“ sklo se k ohni musí přibližovat postupně – jinak by mohlo prasknout. Pomalu se tedy posouvá po „hřebenu“ směrem k plamenu. Pokud se postupuje příliš rychle, sklo může prasknout. Když je dostatečně předehřáté, nastává skutečná alchymie:
Teď je potřeba NAJÍT PLAMEN.
5.
Předehřátá skleněná tyč se plynule zlehka posouvá ze strany směrem nahoru k plameni a později co nejvíce jeho středu, kde se konec tyče začne postupně tavit. Mně to přišlo jako hledání komety. „Správný“ oheň obklopí perlu a ta vypadá jako kometa, nebo jako meteorit, který vstoupil do atmosféry. Takový malý vesmírný jev – opravdu FASCINUJÍCÍ!
V tomto místě se za pár okamžiků začalo sklo tavit. Čirá růžová sklovina vypadala jako průhledný bílý sirup z agave z lednice (jeho zdraví ne/prospěšnost stranou). Přesně tak se i táhla – měla jsem opravdu chuť kápnout si ji na prst a ochutnat. Žlutá oproti tomu vypadala jako láva.
A pak se začaly propojovat mozkové hemisféry...
…už je ten správný čas. Nahřátá sklovina by stekla dolů jako med, tak se s ní muselo neustále otáčet. V bezpečné vzdálenosti jsem přehodila natavené sklo z pravé do levé ruky a pravá začala nahřívat mandrelu.
Obě ruce musely neustále otáček tím, co držely. Levá navíc musela hlídat vzdálenost, aby bylo sklo stále natavené (a zároveň aby neplácla sklovinu zrovna do hořáku – toho jsem se v celém procesu velmi obávala, protože jsem pravák a pro mou levou ruku to byla opravdu výzva). Nahřátá mandrela vypadala jako zapálená prskavka, jen neprskala.
Levá ruka pak přenesla natavenou sklovinu svisle nad plamen a ta v zápětí začala stékat dolů na madrelu. Hned jak se jí dotkla, začalo se s ní pomalu otáčet a navinovala se tak po jejím obvodu. Když bylo všechno natavené sklo na perle, zvednutím tyče ve svislém směru opět nahoru oddělilo sklovinu od perly.
Levá ruka měla teď dvě možnosti. Buď bylo skloviny na korálku MÁLO a pak bylo potřeba opět najít plamen, nahřívat a otáčet, aby byla sklovina rovnoměrně roztavená, a nebo bylo skloviny už DOST, a tak levá dostala pohov a veškerá pozornost se upnula na pravou.
Pravá otáčela stále. Zručné výtvarnice dokáží perlu tvarovat a sklovinu „posouvat“ kam potřebují. Já jsem se snažila, aby byla alespoň zdánlivě kulatá. 😀
Pohled z boku perly může být zavádějící, tak je potřeba provést ještě senzorickou kontrolu tím, že se mandrela na chvilku vzdálí od ohně a nasměrujeme ji kolmo k sobě – opět v bezpečné vzdálenosti, kdyby sklo chtělo prasknout.
Sklovina by v optimálním případě měla být na všech místech stejná, tj. dírka (mandrela) by měla být přesně uprostřed. Nesmí se prohlížet moc dlouho, zbytečně moc by zchladla a po návratu „do ohně“ by mohla prasknout.
Zdobení vinuté perly
Pak už následovalo zdobení. Pravá ruka musela stále otáčet s perlou, aby se nezdeformovala, ale zároveň aby byla dostatečně rozehřátá a dala se dál dekorovat. K čárkám a tečkám se používají slaboučké skleněné tyčky (myslím, že byly o něco slabší než špejle).
Výhodou je, že se nemusí tak dlouho nahřívat. Rozehřáté jsou za vteřinku. Nevýhodou, že se musí opět (obloukem) nad hořákem přehodit mandrela s navinutou perlou do levé ruky a zdobí pravá – tj. levá ruka přejímá práci s otáčením a hlídáním správné vzdálenosti od ohně.
Dekorování provádí pravá ruka – u teček to celkem jde, ale u čar je to pro levou ruku další výzva. Musí se otáčet rovnoměrně a plynule a ne moc pomalu, aby se perla nezdeformovala „stečením“ skloviny.
Celá perla se pak musí znovu trochu rozehřát, aby obě skloviny dobře slinuly. Podle doby, kterou je perla v ohni, je výsledkem téměř úplné „zatavení“ dekoru do perly, nebo jen částečné (viz technika dále). Samozřejmě se to také odvíjí od množství skloviny, která se tam při dekorování přidá.
Pokud se to nepovede a skloviny dostatečně neslinou, může se stát i toto
K dekorování se mohou používat i různé nástroje. Už si nepamatuji, jestli to mělo nějaký přesný název, ale vypadalo to jako malý bodec. Dala se tím například udělat v rozehřátém korálku dírka, do které se pak mohla „kápnout“ sklovina jiné barvy a vyrobit tak například kytička.
Poznámka pro pozorné:
Roztavená sklovina by se na kov přilepila jako žvejka, proto se před použitím nástroj vždy namočí trochu do vody, eventuálně když se sklovina přichytí, opět se ponoří do vody a sklo z kovu odpadne.
Další metody dekorování
K mému velkému překvapení mě lektorka nechala vyzkoušet vše, co se mi líbilo. „Páni, ty bublinky v korálku jsou úžasné!“ – a v duchu mi jelo: „to bude nějaká mistrovská technika“… a od paní Kateřiny: „na to se používá drátek… to si vyzkoušíte“.
Bublinkový korálek mě nadchnul hned na první pohled. V průhledném korálku byla „uzavřená“ malá spirálka bublinek. Fígl tkvěl v použití měděného drátku. Korálek se nataví a kolem něj se ovine měděný drát. Společně se pak nahřívají a uvolňují se bublinky. Ovšem nesmí se to zase přehnat, drát by se mohl přepálit.
No nevím, jak to mělo vypadat, ale přišlo mi, že mně se tam spíš vytrčil, než ovinul, takže se musela přidat další sklovina.
Ve finále tak vznikl docela dost velký korálek. Bublinky to opravdu dělalo, ale trošku nežádoucím způsobem probublávaly až na povrch korálku, takže se skloviny muselo přidat ještě více, aby tam nevznikaly díry.
Bohužel, drátek jsem přepálila, takže korálek nezůstal čirý a bublinka je tam patrná pouze jedna.
U třetí perly si už ruce začaly zvykat. Navinutí se povedlo celkem rovnoměrně. Jako dekoraci jsem zvolila „obalení“ v kouscích skla (hnědá s odlesky).
Korálek jsem nahřívala, ale ne zase moc, aby se v dalším kroku nezdeformoval a pak obalil ve sklenici se skleněnými vločkami. Zvolila jsem si variantu nechat tam trochu strukturu. Vzhledem k drobným částečkám skla by ale byla i varianta nechat všechny vločky „zapustit do korálku“. Z výsledku jsem nadšená!
Skleněné perly mohou dostávat i jiné než vyloženě kulaté tvary.
Zchlazení korálku
Uf, když se zvládne i dekorování, dominantní hemisféra se může opět ujmout vedení. Perla se pomalu za stálého otáčení vzdálí od ohně a nechá trošku zchladnout. A pak šup s ní do sopečného popela, kde se nechá zcela zchladnout.
Délka chladnutí závisí na velikosti. Za ty 3 hodiny jsem zvládla vyrobit 3 perly, které stihly i zchladnout – ta poslední (paradoxně největší) byla pravda ještě trochu teplá, když jsem ji sundávala, ale ničemu to nevadilo. Chtěla jsem si je odnést hned domů, jinak se nechávají zcela vychladnout.
Mandrely se používají opakovaně. Vzhledem k tomu, že jejich otáčením dochází k vystředění perly, je nezbytné, aby byla co nejrovnější – jinak je obtížnější zformovat PRAVIDELNOU perlu. K její deformaci by mohlo dojít zejména při sundávání perly.
Pokud si dokážete představit „maličký roztomilý svěráček„, tak přesně ten má paní Orlíčková ve svém ateliéru :). Mandrela se do něho upne a krouživým pohybem se „vyšroubuje“ perla. Přiznám se, že jsem měla trochu obavu, že mi perla exploduje v ruce – a to by mě opravdu moc mrzelo, když jsem si představila, kolik času, napětí a soustředění mě její výroba stála. Naštěstí se to nestalo.
Práce ale ještě není u konce - ještě voda
Ještě je potřeba vymýt vnitřek perly, aby dírka byla dostatečně velká tak, že se jí dá provléknout obruč nebo kůže. Trochu se namočí a pak je to trochu mravenčí práce, obzvlášť pokud máte pocit (jako já), že jakmile trošku zaberete, perla se vám rozpadne v rukou. Speciálním kulatým pilníčkem opatrně brousíte světlou vrstvičku uprostřed perly.
Tajný tip:
Právě v tomto závěrečném postupu se skrývá tajemství, díky kterému bezpečně poznáte, že daná perla byla skutečně vyrobena ručně. V její dírce vždy trocha hmoty zůstane – vrstvička „nelepivé“ hmoty, která prostě nejde na 100 % odstranit.
Ještě jedna moc důležitá věc o výrobě vinuté perly!
Když se rozhodnete vyrobit vinutou perlu, musíte projít celý proces od počátečního navinutí až po zdobení v jednom tahu. Tuhle práci NENÍ MOŽNÉ přerušit, ani odložit. Opětovné nahřívání korálku by způsobilo jeho zničení.
Takže před workshopem rozhodně vypněte mobil, příp. i chytré hodinky, protože u této techniky vás prostě nic vyrušit nemůže! Jinak ztratíte celé vaše dílo.
Jde to téměř bez odpadu:
Když nahříváte skleněnou tyč, držíte ji v bezpečné vzdálenosti. Jeden konec je rozžhavený do ruda (do běla), ale o kus dál ho držíte v ruce (nemáte žádné rukavice). Jak se ale sklovina postupně odtavuje, ruce se přibližují k ohni a mohlo by to být nebezpečné.
Když už je skleněné tyče málo, může se „odtavit“ na úzkou tyčku určenou pro zdobení, příp. pokud máte k dispozici tyč stejné barvy, můžete ji zbytkem „nastavit“, eventuálně rozbít na drť a tu použít k dekorování. Zužitkujete tak téměř všechen materiál.
Pro ty, co mají strach tuto techniku vyzkoušet, aneb pár ryze subjektivních postřehů z workshopu:
Když jsem tam na začátku stála a dívala se, co všechno dělá paní Orlíčková tak lehce a elegantně, přišlo mi, že jsem si asi naložila velké sousto. Hledání ohně, hlídání vzdálenosti, praskající sklo, zničená perla – ale nic z toho vlastně nebyl problém, lektorka mi to zdůraznila hned na začátku. Největší obavy měla, abych se nepopálila o „neviditelný oheň“. To mě hodně uklidnilo a povzbudilo.
Popravdě jsem nečekala, že mi to půjde. Zejména točení oběma rukama mi zpočátku nešlo vůbec. Chvíli před tím, než jsem si sedla k hořáku, tak mi hlavou proběhlo, že by asi bylo lepší, kdybych se jenom dívala jak tvoří lektorka, že tohle určitě pokazím. Stejně jsem se do toho pustila – a nelituji toho :-).
Přišlo mi, že kdybych do té perly chtěla modré z nebe, paní Orlíčková by řekla něco jako „ano, to si vyzkoušíte!“. Překvapilo mě, jakou důvěru mi lektorka dávala, ani náznak toho, že by něco začátečník nezvládl, že napoprvé je toto moc složité nebo, že raději něco udělá sama, aby se mi třeba dílo nezničilo. To mi dodávalo odvahu, abych v objevování a zkoušení pokračovala.
Pro ty, ve kterých hlodá touha vinutí perly také vyzkoušet
Kdo tu čtete už déle, víte, že o reklamě to tady není. Ale vzhledem k tomu, že tuto techniku si doma jen tak nevyzkoušíte a že jsem byla NAPROSTO NADŠENÁ, workshop paní Kateřiny Orlíčkové bych vám velmi ráda doporučila.
Můžete ji kontaktovat na telefonním čísle: 774 651 311 (pokud vám to zrovna nezvedá, možná v tu chvíli tvoří nějakou krásnou perlu, nebojte, určitě se vám ozve později zpět 🙂 ). Příp. lze využít i e-mail: orkame@seznam.cz.
Jejími uměleckými díly se můžete inspirovat na FB stránkách: Klaudy-e cínované šperky
Rozhodli jste se si tuhle techniku také vyzkoušet? Jaký z toho máte dojem? Napište mi do komentáře. Budu se těšit. 🙂
Kam dál?
O jedné úžasné výtvarné technice a jak si ji vyzkoušet doma
Praktický návod na výrobu jednoduché deky pro rychlý úklid… 🙂
Jednoduchý a snadno zapamatovatelný způsob, jak lze také kombinovat barvy bez znalosti pravidel barevného kruhu.
Jsem nadšená objevovatelka nejrůznějších výtvarných a rukodělných technik. Přináším rady, tipy a jednoduché návody, které mohou posloužit jako kompas na začátku cesty za vlastnoručně vyrobenými originálními bytovými doplňky, dárky pro radost a také relaxem.
Také jsem autorkou eBooku Šest nejčastějších překážek tvůrčího procesu a jak je překonat, ve kterém najdete tipy a návody ověřené v praxi na to, jak se nenechat odradit a konečně se pustit do svých vlastních tvůrčích projektů.